Slova z písně V. Vysockého jsou první, co nás napadne, když se mluví o pacerech. Přeci jen je pro nás pacer spíše literární postavou než každodenní realitou. Jeho jméno je zahaleno celou aureolou tajemství a záhad, hodnota pacera v očích běžného člověka stoupá do nebes. Za tento vývoj událostí ve větší míře vděčí slavnému příběhu E. Seton-Thompson „The Mustang Pacer“, v němž autor do postavy svého hrdiny vetkává legendy z prérií a činí z něj pohádkovou postavu. A Ch.Aitmatov také prezentuje svého Gyulsaryho jako koně s velkým „H“ a vzhledem k jeho přirozeným schopnostem s nelehkým osudem.
Pravá-pravá, levá-levá
Zkusme přijít na to, odkud, jak se říká, vítr vane. Přírodní pacery najdeme jak u jezdeckých, tak u klusáckých plemen. Chůze je pro jezdce samozřejmě nejpohodlnější, protože při jízdě na takovém koni jakoby kolébáte ze strany na stranu a v sedle se na rozdíl od prostého klusu tolik netřepete. A teď si představte sami sebe na místě nějakého plantážníka z Ameriky nebo nomáda ze střední Asie: v sedle musíte strávit mnoho hodin v kuse a jistě se budete chtít pohybovat s větším pohodlím. Přesně takový komfort dokážou pacery poskytnout. Je to dáno tím, že v klusu se nohy koně natahují diagonálně (pravá přední – levá zadní a naopak), při výchově – paralelně (pravá přední – pravá zadní, poté levý pár nohou) a přesně, díky rovnoběžnosti extenzních končetin běží kůň ve „houpu“, který je pro jezdce pohodlný. Proto byli takoví koně vážení a vysoce ceněni. Jak napsal Ch. Ajtmatov v příběhu „Mládež z Gyulsary“: „. V dřívějších dobách by pro něj neměl žádnou cenu. V soubojích jako je tento dávali hlavy ve skoku. “
Přirozená chůze
Nás ale nejvíce zajímají běhy pacerů, takže začneme popořadě. Koně mají čtyři typy přirozených chodů: chůze, klus, chvat a cval. Tažným koním, kteří jsou klusáci, zbývají tři chody (všemožně se potýkají s přechodem do cvalu) – chůze, klus a chůzi. Jak bylo napsáno v předchozích číslech, hravý klus je zcela umělá chůze a čtenář již chápe, jak je pro koně obtížné se touto chůzí pohybovat. Ale ambling je úplně jiná věc! Chůze je přirozená, proto paceři nemusí udržovat tak přesnou rovnováhu jako klusáci. Jednoduše řečeno, od přírody je pro ně snazší běh, protože čím blíže k přirozenosti chodu, tím rychleji se s ním kůň pohybuje. (Příklad nemusíte hledat daleko: jedná se o známé hladké dostihy, kde se koně testují v nejrychlejším chodu – cvalu a dovedou ho k dokonalosti).
Američané zaznamenali největší mrštnost v přirozené chůzi pacerů oproti klusákům a na rozdíl od jiných zemí se neobtěžovali učit takového koně klusu, ale šli cestou nejmenšího odporu – rozhodli se pořádat dostihy pacerů.
Důvěra ve své ruce
Proč jinak byly pacery tak oblíbené? Ukázalo se, že nejde jen o agility. Například precocity: pacers prokázal svou nejlepší obratnost ve věku čtyř let a klusáci na začátku dvacátého století dosáhli své největší obratnosti až po 10 letech. A tato významná výhoda pacerů také přímo souvisí s přirozeností jejich chodu, protože práce koně v přirozeném chodu umožňuje mnohem dříve odhalit jeho agilní potenciál.
Jen si pomyslete, klusák, aby běžel s maximální hbitostí, vyžaduje mobilizaci všech tělesných systémů, ale pacer ne, protože jeho chůze nepřekračuje hranice přirozenosti.
Jízda na paceru je také velmi pohodlná pro jezdce, protože je pro něj snazší „řídit“ vzdálenost. Pamatujte, že pokud klusák dosáhne hranice svých možností, přejde na přirozenou chůzi – cval (který je považován za selhání) a pacer již běží přirozenou chůzí, takže selhání jsou extrémně vzácná. Jezdec se tak cítí jistěji na paceru než na klusáku, který může každou chvíli zabloudit.
“Lehké” koně
Začátek hipodromních zkoušek pacerů představoval určité požadavky na sestavení takového koně. Objevila se pouta, která byla zvláštním způsobem připevněna ke všem čtyřem končetinám a jejich hlavním účelem bylo zabránit koni v klusu. V dnešní době je stále více přirozeně narozených pacerů, kteří nepotřebují pouta; Pro ně jsou pouta spíše formalitou než nutností. Na rozdíl od klusáka je pacer kovaný jinak: váha předních kopyt je pro něj „odlehčená“. Paralelní prodloužení končetin navíc nevyžaduje žádná další ochranná zařízení na nohách, což značně zjednodušuje montáž a práci s pacery.
Rekordní rozdíl
Hlavní rozdělení plemene standardbred na klusák a pacer začalo na začátku dvacátého století. Tempeři se ukázali být rychlejší než klusáci, a proto nemohli běžet ve stejném závodě. Pro každého byly vytvořeny samostatné ceny a rekordy a podle toho byly v každé skupině také stanoveny vlastní. Klusácký rekord tehdy patřil valachovi Ulanovi – 1.58 a pacer Dan Pach předvedl na stejnou vzdálenost 1.55 m rychlost 1600.
Podobný rozdíl v rekordech trvá dodnes: Cambest v roce 1993 vytvořil rekord pro pacers – 1.46,1 a v roce 2008 klusák Enough Talk – 1,49,3! Za pozornost stojí skutečnost, že v Americe je obrovské množství klusáků i pacerů, kteří překonali hranici dvou minut, i když ti druzí jsou mnohonásobně početnější.
Pacers v SSSR
Američané si pacery zamilovali a není se čemu divit, protože dostihy těchto koní jsou velmi velkolepou událostí. Tempoři jsou zpravidla silní koně a na jejich fenomenálně rychlý běh je radost se dívat. Pro autentičnost stojí za zmínku, že pacery se rozšířily nejen v Americe, ale také na Novém Zélandu a v Austrálii. Sovětský svaz však svého času nemohl odolat pokušení vyzkoušet si na svém území závody s pacerem. V 60. letech minulého století ruský hřebec Ozhog Lavinsky k/z, který měl ve 3 letech klusácký rekord 2.13. „předělaný“ na pacer. Po „převodu“ na amble pomocí pout zlepšil rekord na 2.03,3:1.54,9! A v budoucnu už nechtěl klusat. Po zkouškách byl Burn prodán, začal chodit po třech a ukázal se jako výborný kořenář. Tento hřebec nikdy nepropadl a rekord tohoto tria byl prostě ohromující – XNUMX!
Také u nás byl další pacer – Knockout – Limarevsky k/z. Na rozdíl od Burna závodil bez pout a ukázal rychlost 2.03. Knockout směl kvůli experimentům soutěžit v tradiční ceně a celkem snadno porazil slavný Strong Pledge (2.03,5). Následně se Knockout stal otcem v chovatelské farmě Limarevsky a dal mnoho slušných klusáků. Jeho historie potvrzuje fakt, že klusání a klus nejsou příliš vzdálené.
Mezi jezdci panuje pověra: pokud má dvouleté dítě sklony k běhání, znamená to, že bude hravé! A mistři mají plné právo takto mluvit, protože mnozí z nejlepších klusáků se rádi potulovali. Například Huguenot (2.03,7), který vytvořil 8 rekordů, nebyl v této chůzi cizí.
Lehká cesta
Američané jsou světovými trendy v běžecké komunitě, a to je pochopitelné: mají nejrychlejší klusáky na světě. A američtí trenéři, na rozdíl od Evropanů, se dá říci, že mají privilegované postavení: zatímco my vynakládáme určité úsilí na to, aby se klusák dostal do pohybu, oni prostě při své práci používají chod, který je pro koně pohodlnější. A když se podíváte na program vystoupení na amerických dostizích, tak jen asi 30 % dostihů jsou klusácké, zbytek dostihů tvoří paceři.
„Pohodlná“ chůze pro koně je určena v poměrně mladém věku, ještě před prodejem. Než jej dají do aukce, zkontrolují mláďata: co je budoucímu hipodromskému bojovníkovi bližší, klus nebo bloudění. Pomocí zápřahového koně je hříbě testováno z rychlých chodů, vidí, k čemu má sklony, a je dáno do aukce jako pacer nebo jako klusák.
Americká neřest
Historicky se Evropa stala kolébkou a baštou klusu v jeho čisté podobě a pro opravdového klusáka je ambling neřest. Na našem kontinentu existuje Evropská klusácká unie (UET), jejímiž členy jsou evropské země, které nepořádají pacerové dostihy. V Evropě má pacery pouze Anglie, takže není součástí UET, ale je pouze pozorovatelem.
A v Americe, jak vidíme, díky své pohodlnosti vytlačil pacer ve všech ohledech klusák. Inu, Američané v rámci svého národního plemene mají právo experimentovat. Jde hlavně o to, aby pacer po celém světě nenahradil klusáka. Evropa však funguje jako jakýsi amulet pro klusácké zkoušky.Starý svět pevně drží obranu a nedovolí, aby k němu paceři běželi. Na druhou stranu, proč my a Evropané vůbec potřebujeme závody v paceru? Klusáků je v Evropě dostatečné množství, ale aby se mohly pořádat pacerové závody, je potřeba je dovážet v obrovských počtech. Nemá to smysl. To není výhodné pro Evropu a dokonce ani pro Rusko: naše klusácké tradice jsou příliš silné. Navíc už byl v historii naší země okamžik, kdy jsme kvůli jeho americkému bratrovi málem přišli o našeho národního oryolského klusáka. Orlovci jsou ale stále základem klusu v Rusku a mezi Orlovany mimochodem prakticky nejsou žádní koně náchylní k chůzi.
Pokračujme tedy v zachovávání historických tradic, protože navzdory tradicím není úplná důvěra v to, že pro svou mrštnost a snadnost práce i zde pacer, stejně jako ve své domovině, nevytlačí klusáky z našich závodišť.
Samozřejmě je jednodušší jít cestou nejmenšího odporu. A pacer je jakási „Formule 1“ běžeckého světa – agilita a prestiž. Ale přesto, když sledujete jejich dostihy, přistihnete se při myšlence, že pacers nemají onu fascinující krásu pohybu, která je skutečným klusákům vlastní. ZM
