V těch vzdálených dobách, kdy lidé ještě neměli nástroje ani stroje, žil v Aténách velký umělec Daedalus. Jako první naučil Řeky stavět krásné stavby. Před ním umělci neuměli zobrazovat lidi v pohybu a vyráběli sochy, které se zavřenýma očima vypadaly jako zavinuté panenky.
Daedalus začal vyřezávat nádherné sochy z mramoru zobrazující lidi v pohybu. Pro svou práci Daedalus sám vynalezl a vyrobil nástroje a naučil lidi, jak je používat. Naučil stavitele budovy, jak kontrolovat kamenem na provázku, zda správně pokládají zdi.
Daedalus měl synovce. Pomáhal umělci v dílně a učil se od něj umění. Jednoho dne, když zkoumal ploutve ryby, napadl nápad vyrobit pilu; vynalezl kružítko k nakreslení dokonalého kruhu; vyřízli ze dřeva kruh, otočili ho a začali na něm vyřezávat keramiku – hrnce, džbány a kulaté mísy.
Jednoho dne Daedalus a mladý muž vylezli na vrchol Akropole, aby se podívali na krásu města z výšky. Mladý muž, ztracený v myšlenkách, šlápl na samý okraj útesu, neodolal, spadl z hory a havaroval. Athéňané obvinili Daedala ze smrti chlapce. Daedalus musel uprchnout z Athén.
Na lodi dorazil na ostrov Kréta a zjevil se krétskému králi Minosovi. Minos byl rád, že mu osud přivedl slavného athénského stavitele a umělce. Král poskytl Daedalovi útočiště a donutil ho pracovat pro sebe.
Daedalus mu postavil Labyrint, kde bylo tolik místností a průchody byly tak složité, že každý, kdo tam vstoupil, už nemohl najít východ sám. Pozůstatky této nádherné stavby jsou dodnes zobrazeny na ostrově Kréta.
Daedalus žil dlouhou dobu jako vězeň s králem Minosem na cizím ostrově uprostřed moře. Často sedával na břehu moře, díval se na svou rodnou zemi, vzpomínal na své krásné město a cítil se smutný. Uplynulo již mnoho let a pravděpodobně si nikdo nevzpomněl, z čeho byl obviněn. Ale Daedalus věděl, že ho Minos nikdy nepustí a ani jedna loď plující z Kréty by se ho ze strachu z pronásledování neodvážila vzít s sebou. A přesto Daedalus neustále přemýšlel o návratu.
Jednoho dne, když seděl u moře, vzhlédl k širé obloze a pomyslel si:
Po moři pro mě není cesta, ale nebe je pro mě otevřené. Kdo mě může zastavit na letecké trase? „Ptáci řežou vzduch křídly a létají, kam chtějí. Je člověk horší než pták?
A chtěl si udělat křídla, aby mohl odletět ze zajetí. Začal sbírat peří od velkých ptáků, dovedně je vázal pevnými lněnými nitěmi a upevňoval voskem. Brzy vyrobil čtyři křídla – dvě pro sebe a dvě pro svého syna Ikara, který s ním žil na Krétě. Křídla byla připevněna křížem k hrudi a pažím pomocí závěsu.
A pak přišel den, kdy Daedalus vyzkoušel svá křídla, nasadil si je a hladce zamával rukama a vstal nad zemí. Křídla ho udržela ve vzduchu a on nasměroval svůj let směrem, kterým chtěl. Když šel dolů, nasadil svému synovi křídla a naučil ho létat.
– Klidně a rovnoměrně mávejte rukama, nechoďte příliš nízko k vlnám, abyste si nenamočili křídla, a nestoupejte vysoko, aby vás nespálily sluneční paprsky. Následuj mě. Tohle řekl Ikarovi.
A tak brzy ráno odletěli z ostrova Kréta. Odlétat je viděli jen rybáři v moři a pastýři na louce, ale také si mysleli, že se jedná o okřídlené bohy létající nad zemí. A teď byl skalnatý ostrov daleko za nimi a moře se pod nimi rozprostřelo. Den se hřál, slunce stoupalo vysoko a jeho paprsky pálily víc a víc. Daedalus opatrně letěl, držel se blíže k hladině moře a nesměle se ohlédl na svého syna.
A Icarus měl rád volný let. Křídly řezal vzduch stále rychleji a chtěl se vznést vysoko, vysoko, výše než vlaštovky, výše než samotný skřivan, který zpívá a dívá se přímo do tváře slunce. A v tu chvíli, když se na něj jeho otec nedíval, se Ikaros zvedl vysoko k samotnému slunci. Pod žhavými paprsky se rozpouštěl vosk, který držel křídla pohromadě, peříčka se rozpadala a rozhazovala po okolí. Ikaros marně mával rukama, nic ho už nemohlo udržet na vrcholu. Rychle spadl, spadl a zmizel v hlubinách moře.
Daedalus se rozhlédl a na modré obloze neviděl svého létajícího syna. Díval se na moře – na vlnách se vznášela jen bílá peříčka.
Daedalus v zoufalství přistál na prvním ostrově, na který narazil, zlomil si křídla a proklel své umění, které zničilo jeho syna. Ale lidé si tento první let zapamatovali a od té doby v jejich duších žil sen o dobývání vzduchu, o prostorných nebeských cestách.
