Nejstarší památky v Itálii pocházejí z období paleolitu. V 7. – 6. století př. Kr. umění Říma, odrážející jednoduchý a drsný způsob života, bylo prodchnuto duchem praktičnosti. Velkou roli při formování sehrálo umění Etrusků, stejně jako originální umění mnoha italských kmenů a národů (například Sabinů, odkud pocházeli, podle legendy byly manželkami prvních Římanů). umění starověkého Říma. Řecké umění mělo obrovský vliv na vývoj římského umění. Vstřebáním různých prvků si však římské umění zachovalo své původní umělecké rysy. Základem římské umělecké kultury je drsná próza, preciznost a historismus myšlení. Střízlivé, racionalistické vnímání reality určovalo praktickou strukturu římské kultury, která se odrážela ve všem – v normativní myšlence účelného světového řádu, ve skrupulóznosti římského práva, s přihlédnutím ke všem životním situacím, ve zájem o přesná historická fakta, o primitivní konkrétnost náboženství s božstvy, patrony určitých druhů lidské činnosti (bohové štěstí, ctnosti, první výkřik dítěte atd.), o ostrý a drsný realismus, který tvořil základ římského umění.
Římská říše existovala jako jediný stát od roku 31 před naším letopočtem. E. do roku 395 našeho letopočtu E. I dnes je celá oblast římské nadvlády – od Skotska po Dunaj a od Rýna po severní Afriku – plná památek z doby Římské říše: chrámy, silnice, veřejné budovy, obranné stavby.
Na začátku našeho letopočtu byla rozsáhlá území pod nadvládou Říma, včetně všech zemí sousedících se Středozemním mořem. Země se starověkou a rozvinutou kulturou se dostaly pod nadvládu Říma. Veškerou tuto kulturní rozmanitost, která ohrožovala samotnou římskou identitu (můžeme zmínit např. mnohostranný vliv řecké kultury, který tak znepokojoval římské moralisty), musel nějaký vyšší princip překonat a sjednotit. Tento princip se stal mocí, jejíž nejvyšší nositel, císař, byl zbožštěn a byl předmětem uctívání v celé říši.
Moc však byla pouze dirigentem vyšší hodnoty – práva a práv, které by do života podmaněného lidu mělo přinést římské dobytí. Stěží lze s nadsázkou říci, že celý systém římského práva se vyvinul jako reakce na „kulturní polyfonii“ národů zahrnutých do říše. Kromě toho Řím vždy věnoval velkou pozornost viditelným a hmatatelným znakům své dominance, především v podobě architektury.
S takovými součástmi státní jednoty se Řím mohl snadno otevřít kulturnímu vlivu národů, které si podmanil. To se týká především Řecka, jehož vliv na Řím začal dávno před vznikem říše. Řečtina byla jazykem kulturní elity (její postavení bylo podobné jako u francouzštiny v ruské kultuře 19. století), řecká epická poezie a řecké divadlo (ačkoli převážně komické), řecké architektonické řády a sochařství byly příklady, které bylo třeba následovat.
Vliv na římskou kulturu zemí Východu představovaly především východní kulty, které se rozšířily již v rané říši: egyptská Serapis a Isis, frygská velká matka atd. Všechny výpůjčky však byly navrstveny na substrát samotné římské kultury.
Římská kultura císařského období měla přitom své vlastní jádro, totiž myšlenku řízeného historického procesu a myšlenku státu jako zosobnění racionálního principu vládnoucího světu.
Podobné myšlenky jsou obsaženy v římské epické poezii (Vergiliova Aeneida), v historických dílech Tita Liviho, Tacita, Suetonia atd. a ve Strabónově Geografii. Jak samotná Římská říše, která se stala vzorem vlády pro potomstvo, tak ideje pokroku, který zrodila, politický systém, který spojuje moc jednoho a účast všech na moci, inspirovaly lidi ve všech historických epochách, včetně ten moderní.
Článek byl připraven s použitím materiálů z následujících zdrojů:
- Historie stylů v umění a kostýmu. Sidorenko V. I. Rostov na Donu: Phoenix, 2004.
- Ljubimov L. Umění starověkého světa: Kniha. pro čtení. — 2. vyd. – M.: Vzdělávání, 1980.
- Encyklopedický slovník Brockhaus a Efron.
- Historické podmínky pro vývoj starověkého římského umění
- Krátce o umění starověkého Říma
