Už desítky let se houbaři mezi sebou dohadují, jak správně houby sbírat: krájet je nožem nebo lámat. Stejně jako Swift v Gulliverovi existuje skupina vědců s „ostrou špičkou“ a „tupou špičkou“, kteří se nemohou shodnout na tom, ze kterého konce rozbít vejce.
Foto: Svetlana Archi/Fotobanka Lori.
Věda a život // Ilustrace
Věda a život // Ilustrace
Připomeňme si, co dělali naši předkové. „Vzali“ a „lámali“ houby.
Zlomili čepice šafránového mléka, mléčné houby, volnushki, russulas, to znamená, že odlomili čepice, a to byl docela rozumný způsob, jak sbírat agarické houby. A vzali hřiby, hřiby a hřiby. To znamená, že to zkroutili ze země. Opatrně. Vysvětlení pro tuto sbírku je docela jednoduché: je nepravděpodobné, že by si lidé s sebou dříve vzali nože na lov hub – je to cenná věc a je tak snadné ji ztratit.
Dnešní houbaři nejraději používají nože – v košíku je méně zeminy, i více místa. Úhledné a krásné. „Kteři“ kritizují „twistery“, protože kazí křehkou tkáň mycelia.
Mykologové se domnívají, že pečlivým kroucením houby se mycelium, tedy mycelium, nezničí. Taková mikrotraumata jí naopak prospívají – obnovují síť hyf (hyfy jsou tenká dlouhá vlákna, která tvoří celý hřib). Začínají růst aktivněji – léčit ránu.
Mycelium takto nereaguje na stonek, který zbyl z houby řezané nožem: no, houba roste a roste, pak tiše hnije, už ji nikdo nepotřebuje. A samotné mycelium usne. Tento její ospalý stav je docela nebezpečný. Uklidňuje se a nedobývá nová území. Mycelium může být poškozeno pouze v případě, že je narušena celistvost půdy.
Teoreticky je vše krásné a srozumitelné. Ale potřebujeme praktické potvrzení. Udělali to moji kolegové, kandidáti biologických věd Alexandr Nikolajevič Razin a Taťána Vladimirovna Juškevič. Jejich vědecký článek byl publikován v roce 2021 ve výroční publikaci Journal of the Congress of Mycology and Microbiology s názvem „Vývoj mycelia (Leccinum aurantiacum) při jeho mechanickém poškození. Pozorování rezervace Pushkinogorsky houba (oblast Ashitkovo).
Jak provedli svá pozorování?
V roce 2011 byly na území rezervace Pushkinogorsky houby obklopeny mladé osiky sítí, ve které se očekávala mykorhizní populace hřibů. Pozemek o velikosti 100 m2 byl striktně rozdělen na dvě stejné části. Polovina pozemku (na obrázku červená zóna) byla určena k řezu plodnic hřibů před aktivní fází sporulace (před vytvořením rozvinutých klobouků). Druhá polovina pozemku (modrá zóna na obrázku) byla plánována pro „kroucení“ těl mladých hub.
První čtyři roky byla stanoviště hub v červené a modré zóně velikostně téměř totožná. V počtu nasbíraných hub se příliš nelišily. Zdálo se, že se mycelium prohlíží blíže a nabírá na síle. V pátém roce se mladí hřibové začali aktivně objevovat za okraji zón v malém smíšeném porostu ve vzdálenosti do 5-10 m od hlavních osik. Šestý a sedmý ročník vykazoval explozivní růst hub v modré zóně. Hřiby „překřížili“ malou cestu a začali rozvíjet území již 30-40 m. Červená zóna zřetelně zaostávala, rozšířila se jen 7-10 m opačným směrem.
V desátém roce již červená zóna zachytila území smíšeného porostu a část louky o 60-70 m a modrá zóna zaostávala přesně třikrát. Podařilo se jí rozvinout pouze 20-30 m sousedního území.
Závěry experimentátorů: řezání nožem, jako kroucení plodnic, nepoškozuje mycelium; kroucení stimuluje mycelium, aby se aktivněji rozvíjelo a napadalo okolní území. Pozorování byla provedena pouze na houbách druhu hřib červený (Leccinum aurantiacum). Pro čistotu pokusu byly vybrány mladé plodnice, tedy houby s mladými, neotevřenými klobouky.
Byl tento dlouholetý problém vyřešen? Stěží. Myslím, že za čtyřicet let budou na internetu probíhat bitvy o nové metody, jako zda je škodlivé krájet houby ultrazvukem nebo plazmovým nožem.
A někdo zase vysvětlí, že naši předci houby „brali“ a „lámali“.
