Bylo to dávno, v nepaměti. Jednoroční podzim přišel velmi brzy. Listí ještě ze stromů neopadalo, ale krutá zima už dorazila. Ptáci se začali shromažďovat v hejnech a spěchali do teplých krajin. Hadi, ještěrky, všemožná lesní zvěř, unikající před zimou, lezli do svých děr a dutin. Všechno živé buď odletělo, nebo se schovalo. Pouze malý pták s poraněným křídlem nebyl schopen odletět s hejnem a zůstal sám na otevřeném poli v pronikavém větru. Pták sedí pod keřem pelyňku, truchlí a neví, co má dělat. Opravdu budeme muset takhle zemřít? A na kraji pole začal velký hustý les. “Nech mě skočit do tohoto lesa, možná se nade mnou stromy smilují a nechají mě sedět na jejich větvích, abych přezimoval,” pomyslel si pták a chránil si poraněné křídlo a cválal k lesu.
Na kraji lesa stála krásná kadeřavá bříza. Pták k ní s prosbou:
– Bříza, hustá a kudrnatá, ať u tebe přezimuje.
“Mám hodně větví, ještě víc listů, musím se o ně postarat, abych zjistil, jestli jsi tady,” odpověděla bříza.
Pták se zlomeným křídlem cválal dál. Dívá se – stojí tam rozložitý obří dub. Začala ho prosit:
“Dub-hrdino, smiluj se, nech mě žít na tvých hustých teplých větvích až do jara.”
“Právě mě napadl jiný nápad,” odpověděl dub. “Když všechny pustíš na zimu dovnitř, nenecháš u mě jediný žalud.” Ne, ne, nenechám tě jít, jdi svou cestou.
Malý ptáček cválal dál lesem a chránil si zraněné křídlo. Přiblížila se k řece a uviděla na břehu stát mohutnou vrbu, zády k ní, čelem k řece, její větve spadly až k vodě.
“Dobrá vrbo, tvé větve jsou husté, útulné, nech mě na nich žít až do teplých jarních dnů,” ptá se ubohý ptáček vrby.
“Ztrať se, mluvím s řekou, ale nepřipadá mi, abych mluvil s nikým, koho potkám,” odpověděla hrdě vrba.
Chudák ptáček propadl zoufalství. A mělo to svůj důvod: nikdo ji nepustil, ta smůla, na zimu, všichni jí domlouvali.
Unavená a hladová putovala dál do hlubin lesa a opatrně našlapovala, aby si neporanila zraněné křídlo.
Nešťastného ptáčka si všiml zelený smrk.
– Ay-ay, chudák, kam jdeš? – zeptala se ptáčka.
“Nevím, kam jdu,” odpověděla.
-Jak to, že nevíš? – překvapil se smrk.
“Ale ne kvůli dobrému životu chodím sám lesem,” řekl malý ptáček smutně. – Jdu, kam mě mé oči zavedou.
– Proč jsi neodletěl se svými přáteli?
“Moje křídlo je nemocné, nemůžu létat.” A přišel jsem do lesa, požádal stromy, aby mě nechaly přezimovat – nikdo mě tam nepustil, nikomu to nebylo líto.
– Ach, chudák! – zvolal soucitný smrk žalostně. Pak žij se mnou. Tady si sedni na tuhle chundelatou větev – je nejteplejší.
Vedle smrku stála stará borovice. Také jí bylo toho ptáka líto.
“Moje větve nejsou tak silné, nejsou tak teplé, ale ochráním tě před studenými severními větry,” řekla.
Pták vlezl do velmi silných smrkových větví a borovice ho chránila před studeným větrem.
Na osudu ptáčka se podílel i jalovec rostoucí mezi smrky a borovicemi.
“Nenech se odradit, ptáčku, celou zimu tě budu krmit svými bobulemi.”
Zraněný pták tedy žil dobrý život. Jedné noci vítr zesílil a zuřil. Trhal větve stromů tak, že z nich pršelo listí. Větru se to líbilo, chtěl svléknout všechny stromy donaha, ale než to udělal, rozhodl se zeptat Frosta:
– Otče Froste, měl bys otrhat listí ze všech stromů nebo je na některých nechat?
Král chladu, Frost, řekl:
– Otrhejte z bříz, vrb – ze všeho, co se obléká do listí. A nedotýkejte se těch stromů, které vzaly ptáčka pod ochranu, nechte je zůstat zelené po celou zimu.
Vítr se neodvážil neuposlechnout otce Frosta a nedotkl se ani smrku, borovice a jalovce. Zůstaly tedy navždy zelené až dodnes.
Proč jsou borovice a smrky věčně zelené: [Čuvašská lidová pohádka] / S. I. Shurtakova // Čuvašské legendy a pohádky. – Cheboksary, 1979. – S. 20-22
© 2009–2023 Národní knihovna Čuvašské republiky. Při použití materiálů webu je vyžadován odkaz na zdroj.
