Od dětství nám bylo řečeno, že kohouti jsou přirozenými budíky. Ve vesnici vstávají s kohouty. Proč každé ráno kokrhají? Tento muž je takto trénoval po mnoho tisíciletí, aby mu pomohl s výstupem? Nebo jak?
Nejprve musíte pochopit, že kokrhání kohouta je jeho písní, jako například slavíka. Kohouti začnou zpívat svou píseň, když se probudí. Ale pak to začne být zajímavé – tito ptáci se probouzejí přibližně ve stejnou dobu v zimě i v létě. A nikdy se neprobudí.
První sluneční paprsky a další vnější faktory totiž nijak neovlivňují dobu jejich probuzení. Kohouti se řídí pouze svými biologickými hodinami.
Kohouti samozřejmě kokrhají nejen ráno, ale po celý den. Biologický význam kokrhání spočívá v tom, že ptáci se snaží navázat kontakt se sousedy, potvrdit hierarchii a hranice oblastí a sjednotit rodinu.
Kohouti brání své území zastrašováním protivníků hlasitými zvuky. Tak ukazují, kdo má v této oblasti na starosti.
Pro volně žijící ptactvo je takový signál samozřejmě důležitější. Ale také to rodina zachovala. Kohouti tedy hned od rána informují své příbuzné, že nemá cenu zasahovat do tohoto dvora kurníkem. Má majitele. A oni na oplátku dají odpověď výkřikem. Jako, signál byl přijat.
Říká se, že pokud je na dvoře několik kohoutů a ten, kdo zaujímá podřízené postavení, zakokrhá, vůdce ho nepoctí odpovědí, ale jednoduše zaútočí.
Vědci-etologové zařazují kohoutí vránu mezi tzv. územní akustický (zvukový) signál. Zvuky hrají důležitou roli ve vzájemné komunikaci ptáků. Tyto zvuky jsou velmi rozmanité, zejména u divokých kuřat žijících v křoví, kde jsou jejich obzory extrémně omezené.
Muž slyší zakokrhání kohouta dva kilometry daleko. Na rozdíl například od opakovaných zvuků, kterými kohout volá slepice k nalezené potravě, se vrána vydává jednou, ale déle a ve vyšších frekvencích. Čím vyšší je výška, hlasitost a trvání těchto signálů, tím silnější je účinek. Stejný kohout kokrhá vždy stejně: odchylky nepřesahují půl tónu.
Kokrhání je pro ostatní kohouty jakousi výzvou, na kterou reagují. Pravda, v případě, že soupeři jsou kohouti stejné hodnosti. Pokud, řekněme, kohout na stejném dvoře zakokrhá a zaujímá podřízenou pozici, pak na něj dominantní jednoduše zaútočí, aniž by se odvážil odpovědět.
Ale co na sebe volají kohouti, kteří jsou odděleni velkou vzdáleností a nevidí se?
O územích obsazených kohoutem a jeho „harémem“. V přírodě má každá taková skupina ptáků svou vlastní oblast. Zde najdou potravu, zde odpočívají a spí. Tato oblast je chráněna před invazí jiných ptáků stejného druhu.
Agresivita zvířat zabraňuje přemnožení, vede k šíření populace a rozvoji nových biotopů. Zuřivé boje, které vedou ke zranění nebo dokonce smrti jednoho ze soupeřů, jsou však pro populaci i pro celý druh škodlivé, protože snižují počet jedinců, zejména chovných samců.
Takže pomocí kokrhání je dosaženo biologicky užitečného výsledku – odchyt, rozvoj a ochrana oblastí a nakonec šíření druhu neškodným způsobem, protože věc je omezena pouze zastrašováním. Kohout předem varuje soupeře, že tato oblast je obsazená a musí hledat volné „místo na slunci“. A pouze pokud budou obydlena všechna vhodná místa, začnou boje. V tomto případě se vítěz – zvíře silnější nejen fyzicky, ale i duševně – stane pokračovatelem rodu, což je samozřejmě také prospěšné pro rozkvět druhu, pro jeho progresivní evoluci.
Vše výše uvedené platí pro volně žijící ptáky. Ale stejná forma teritoriálního chování byla zachována u kuřete domácího, i když ztratila svůj biologický význam: lidé koneckonců zajišťují všechny potřeby domácích zvířat a řídí vývoj druhu.
Kohout zakokrhá. Volání kohoutů z jejich pozemků
Volání kohoutů z jejich oblastí. Mezi pozemky je „země nikoho“. Středem místa (ne geometrickým) je kurník. Kuřata se od něj nebo z nejbližšího úkrytu vzdálí na volné prostranství (louku) ne více než 50 metrů.
Pro kohouta však zůstává jeho doménou selský dvůr a přilehlé oblasti, které to neustále připomíná křikem. Je třeba si myslet, že extrémní blízkost pozemků domácích kohoutů je nutí intenzivněji kokrhat, protože populace kuřat ve vesnici je velmi hustá. Zbývá ještě jedna otázka: proč k prvnímu kohoutímu zakokrhání dochází za svítání přibližně ve stejnou dobu?
Je zcela přirozené, že majitel pozemku po probuzení spěchá oznámit světu svá práva. Pak je jeho varovný výkřik slyšet pravidelně po celý den.
Probuzení kuřat, stejně jako jiných zvířat, v určitou dobu souvisí s tzv. biologickými hodinami. Hovoříme o komplexních denních rytmech založených na aktivitě centrálního nervového systému na jeho různých „patrech“ – od mozkového kmene po mozkové hemisféry.
Chování zvířat ovlivňují kromě rytmu spánku a bdění také rytmy, které se během dne mnohokrát opakují. Německý etolog W. Schleidt zjistil, že u krocana (také zástupce kuřat) se hlasité kvákání samce odpovídající kokrhání periodicky opakuje, i když je pták zcela izolován od okolního světa nebo je nedoslýchavý.
Za normálních podmínek vnitřní rytmy samozřejmě podléhají vnějším vlivům (světelné podmínky, sluchové, zrakové a jiné podněty atd.) a také spolupůsobí s řadou vnitřních faktorů, které určují fyziologický stav zvířete. Různé prvky chování spolu úzce souvisí. Zakokrhání kohouta se podle dalšího badatele chování zvířat E. Holsta ozve po umělé stimulaci řady nervových center, která s touto zvukovou reakcí nějakou dobu nesouvisí. Kokrhání je tedy stimulováno dlouhodobým kdákáním, „nadávkami“, opakovanými varovnými výkřiky a také některými po sobě jdoucími pohyby: ohýbáním hlavy, skákáním atd. Pokud takové akce prováděl kohout opakovaně (v důsledku elektrického podráždění odpovídající mozkové centrum), poté po 5. Na 10 sekund začal bez zjevné příčiny kokrhat.
Kupodivu právě díky svému kokrhání se z kohouta stal domácí mazlíček.
Pravděpodobně i primitivní lidé viděli v kohoutovi, hlasitě hlásajícím nástup nového dne, tajemného posla nadpřirozených sil, božstvo Slunce. Je známo, že divocí kohouti byli domestikováni jako náboženská zvířata ve starověké Indii (III. II tisíciletí před naším letopočtem). Jíst maso kohoutů bylo přísně zakázáno, ale zároveň bylo povoleno lovit a jíst divoká kuřata. Až mnohem později se ve starověké Evropě začalo jíst maso z kuřete domácího a poté vejce.
V roce 2013 skupina vědců zveřejnila článek v Current Biology, v němž tvrdili, že mechanismus kohoutího kokrhání je regulován vnitřními biologickými hodinami ptáka.
Jak víte, v kuřecím hejnu je vše podřízeno jasné hierarchii, v jejímž rámci mohou jedinci výše na společenském žebříčku klovat ty níže.
Sociální zařazení kohoutů je vyjádřeno přednostním přístupem k potravě a pářením.
Po prostudování skupiny čtyř kohoutů vědci zjistili, že kohout na vrcholu hierarchického žebříčku vždy brzy ráno kokrhá jako první, následovaný druhým, třetím a čtvrtým kohoutem, podle jejich umístění na hierarchickém žebříčku.
Vědci také zjistili, že pokud je ze skupiny odstraněn vůdčí pták, pak jeho dominantní roli, včetně práva zakokrhat jako první, převezme kohout stojící o krok níže.
“Zjistili jsme, že kohouti žijí v přísné lineární hierarchii, kde se sociální zařazení odráží v pořadí kokrhání,” řekl vedoucí studie Takashi Yoshimura z Nagoyské univerzity.
