To bylo dávno. Krásná Willow žila na břehu řeky. Celý den se dívala do vody a obdivovala svůj odraz.
V zimě byla Vrba pokryta námrazou nebo jiskřivými kusy ledu a zamrzla nad řekou v elegantní póze. Byla dokonalost! Začátkem dubna se na větvích Vrby objevily šedé nadýchané hrudky, ze kterých vyrůstala žlutá květenství – vykvetla dříve než kdokoli jiný v okolí a jakoby byla pokryta zlatem. Mohly by se s tím rákosí a keře na břehu srovnávat?
Ale někdy, zvláště za měsíčních nocí, bylo Ivě smutno.
„Proč nemám přátele a nikdo mě nemiluje? – pomyslela si při pohledu na osamělou stezku na vodě osvětlenou měsícem. “I včely a čmeláci kolem mě krouží jen brzy na jaře, sbírají med, a jakmile vykvetou další květiny, nezmizí po nich ani stopa.” Nikdo nechce obdivovat mé zelené copánky, pružné paže, jemný obličej a hubený krk.“
Jedno léto bylo v těchto končinách hrozné sucho. Spálené slunce sežehlo všechny květiny a trávu na břehu. Zelená zůstala jen Willow. Každé ráno spustila ruce – větve do řeky, opláchla se teplou vodou a podívala se na svůj odraz.
Jednoho rána ale chtěla Iva nabrat vodu z kanálu a nemohla se tam dostat. Řeka vysychala. Willow si s tím ale příliš starosti nedělala: vždyť stromy pomocí svých kořenů umí vytahovat vlhkost z hlubin země a netrápí je žízeň.
Mezitím bylo vody v řece každým dnem méně a méně. Jednoho dne za svítání se Iva jako obvykle chtěla podívat do zrcadla, ale na hliněném dně viděla jen vrásky a praskliny.
„Vážně jsem tak starý a ošklivý? – Iva se bála. “Teď už určitě nikdy nebudu mít přátele.”
“Pomoz mi, Ivo,” náhle zaslechla tichý hlas ze dna řeky.
Willow se sklonila a uviděla zelenou kobylku, která byla vyčerpaná horkem.
“Prosím, Willow, dej mi napít se vody, umírám žízní,” zašeptala kobylka.
Iva mu moc chtěla pomoci. Dala námahu, zapustila kořeny ještě hlouběji do útrob země a začala do sebe nasávat vodu.
Vrba neúnavně pracovala celý den, a když přišla noc, rozprostřela listy a začala z nich vytékat voda. Vypadalo to na déšť!
Všichni žízniví motýli, včely, čmeláci a kobylky se té noci shromáždili pod větvemi Vrby. Nikdy neměla tolik přátel! Ukazuje se, že péče o druhé je tak jednoduchá a příjemná.
Od letošního sychravého léta začala Iva v noci často organizovat kapky pro své přátele. Tak jí říkali – Plačící vrba.
Plakat se totiž dá nejen žalem, ale i radostí.
(podle moldavské lidové pohádky)
“Pronásledování duchovenstva v letech 1937-1938.”
Hostem pořadu je spisovatelka a historická publicistka Natalya Irtenina.
Rozhovor byl o pronásledování kléru v letech velkého teroru: co způsobilo masové represe, jak k nim došlo a k čemu nakonec vedly.
Přečtěte si plné
Ostatní programy
Svatý Mikuláš se vrací do Turecka
Nikolai zázračný pracovník – jeden z nejuctívanějších svatých v Rusku a v celém pravoslavném světě. Dnes jsou ostatky, svaté ostatky, sv. Nikolay uloženy v italském městě Bari. Ale pozemský život velkého světce proběhl na úplně jiném místě – v maloasijském městě Myra Lycia.
Když se dnes podíváte na mapu, nenajdete tam město s tímto názvem. Je to tak – po turecké invazi do Malé Asie mnoho zdejších měst změnilo své názvy. Lýkijské světy nebyly výjimkou a nyní se nazývají Demre.
V Demre se zachovalo poměrně dost archeologických nalezišť, včetně chrámu na počest světce Nikolay, ve kterém byl kdysi pohřben a odkud byly jeho relikvie následně odvezeny do Itálie.
V roce 2000 byl St. Nicholas se symbolicky vrátil do vlasti. Stalo se to takhle. Město Moskva darovalo správě Demreho v podobě sochy světce Nikolay, který byl instalován na centrálním náměstí tureckého sídliště. Nikolay Zázračný pracovník Ruský sochař ji ztvárnil v tradičním obrazu pro ruské ikonické umění – v podobě biskupa v církevním rouchu, žehnajícího lidem.
Pomník byl postaven na centrálním náměstí Demre, ale nestál tam dlouho. O šest měsíců později byl rozebrán a skončil na podstavci. plastický Santa claus. Starosta letoviska, vysvětlující toto rozhodnutí, bez obalu uvedl: „Nová socha je nejlepší způsob, jak propagovat světce Nikolay, kterého celý svět ztotožňuje s Santa Clausem, oblečeným v červeném kožichu a s taškou dárků.“. Starý pomník Mikuláše k divotvorci po demontáži byla nejprve přemístěna do jednoho z prostor kostela sv. Nikolay, a poté instalován těsně před vstupem do něj.
Santa claus stál na centrálním náměstí Demre téměř osm let. Když si všichni konečně uvědomili, že tato postava spíše kazí výhled na centrální náměstí, Ježíšek byl odstraněn, ale ruský pomník nebyl vrácen. Namísto Ježíšek objevil se nový pomník Nicholas the Wonderworker, který svým vzhledem připomíná spíše ne křesťanského biskupa, ale nějakého místního muže na ulici – v krátkých kalhotách a s tureckou čepicí na hlavě.
Ve městě Demre je další památník světce Mikuláše, kterou před několika desetiletími založila západní náboženská organizace. Zcela postrádá křesťanskou symboliku. Svatý Nicholas je zde představen jako starý pastýř s kápí na hlavě, obklopený dětmi.
Dnes jsou tedy v Demre tři pomníky světce Mikuláše k divotvorci a můžeme s důvěrou říci – ne bez obtíží, ne bez pokušení, ale svaté Nicholas se symbolicky vrátil do vlasti.
- Svatý Mikuláš se vrací do Turecka
- Svatý král Olaf Haraldsson a jeho uctívání ortodoxními Nory
- Ministerstvo svaté Lydie neboli „oltářka“ v ortodoxní církvi Ameriky
Přečtěte si plné
Ostatní programy
Svatý král Olaf Haraldsson a jeho uctívání ortodoxními Nory
I kritičtí pozorovatelé připouštějí, že pravoslavná církev se rozvíjí velmi dynamicky. Zejména v těch zemích, kde je pravoslaví přítomno relativně nedávno. Například v Norsku. V této skandinávské zemi dnes pravoslavné církve různých národních tradic nejen otevírají nové farnosti, ale také obnovují úctu starokřesťanských světců Norska. Za prvé, tento fenomén se týká ruské církve, která pomohla Norům pamatovat si světce Olaf Haraldsson, pedagog Norska.
Sympatie ruské církve pro svatého Olaf není náhodné. Faktem je, že tento vládce norských zemí, který žil v 11. století, byl pokřtěn na Rusi – pravděpodobně v Novgorodu. A právě z Rus je ten svatý Olaf přinesl do Norska křesťanství. Olaf se stal křesťanem v roce 1014 a již v roce 1016 asi Kristus mnoho lidí v Norsku vědělo. Ve stejném roce se v Norsku objevil první křesťanský kostel – na počest sv. Klement Římský, který byl v té době v Rus velmi uctíván.
Poslední léta světcova života Olaf byly také spojeny s Ruskem. V Novgorodu se ukryl před vzpurnými norskými knížaty a tam ukryl svou manželku a dědice. Navzdory obrovskému ohrožení vlastního života Olaf se vrátil do Norska, kde v roce 1030 zemřel na následky spiknutí.
Po smrti Olaf Dánové získali moc nad Norskem. Norové přiznali svou vinu a pohřbili tělo mučedníka krále s poctami v chrámu sv. Klement Římský, kterou nechal postavit zesnulý král. Brzy svatý Olaf se proslavil četnými zázraky a začal být v Norsku uctíván jako svatý. Chrámy na jeho počest se objevily i v Rusku. Tak například Svatý Olaf je patronem města Vyborg.
Bohužel poté, co západní církev odpadla od pravoslaví, vzpomínka na světce Olaf v Rus’ začal slábnout. V 16. století na něj v Norsku začali zapomínat – to vše kvůli tomu, že se tato země spolu se zbytkem Skandinávie ukázala jako protestantská. Ale protestanti neuctívají svaté. Oživení uctívání krále Olaf jako světec ve své vlasti je spojen s pravoslavnou církví. V roce 2003 byla na jeho počest vysvěcena pravoslavná kaple na statku Steinhaugen Gord ve vesnici Folldal. A v roce 2014 byla v souvislosti s oslavou milénia světcova křtu vysvěcena další pravoslavná kaple na místě jeho odpočinku v osadě Stiklestad.
V těchto dnech svatý Olaf je jedním z oblíbených světců ortodoxních Norů. Navíc se stává tradicí pořádat ve farnostech po bohoslužbách slavnostní akce. Například koncerty, při kterých zazní náboženská díla v norštině, ruštině a církevní slovanštině. Ikona svatého Olaf nachází téměř v každém domově ortodoxních Norů. Ortodoxních křesťanů je ale v Norsku poměrně dost – asi 15 tisíc lidí – a jejich počet každým rokem roste.
- Svatý Mikuláš se vrací do Turecka
- Svatý král Olaf Haraldsson a jeho uctívání ortodoxními Nory
- Ministerstvo svaté Lydie neboli „oltářka“ v ortodoxní církvi Ameriky
